Každý nějak začínal…
Říkáte si, že pletení je složité, a že se to nikdy nenaučíte? Nebojte, každý nějak začínal… Je to jako s cizími jazyky, někdo se domluví, někdo je věčný začátečník a někdo je překladatel. Hlavní je se nevzdávat a zkusit to. Nesmíte se nechat odradit, pokud to hned na poprvé nevyjde, vždycky můžete použít jednu ze stovek osvědčených hlášek:
- Ono se to na těle vytvaruje
- Když se to obleče, tak to nebude vidět (všechny ty chyby, co jsme tam nasekali)
- Vždycky to můžu vypárat (to se zpravidla nikdy nestane)
- U čepice na počtu ok tolik nezáleží… (pokud máte velkou rodinu, tak to platí o to víc – viz. následující hláška)
- Kdyžtak to někomu daruju
Můj první svetr…
Svůj první svetr jsem si upletla na gymnáziu. Dodnes si pamatuju ten hrdý pocit, když mi kuchařky v jídelně můj výtvor chválily. Mou radost mi rozhodně nemohl zkazit fakt, že jeden rukáv byl o 5 cm delší a o velký kus plandavější, protože jsem neměla dostatek praxe. Druhý rukáv vypadal o poznání líp než první a tělo už bylo téměř dokonalé.
Následovaly pokusy se šálami…
Pokud se chcete naučit plést, upleťte šálu. Ne jednu, několik. Můžete na nich zkoušet základní oka, i složitější techniky. Šála se plete skoro sama, zvlášť když si vezmete velké jehlice. Upletete ji rychle, takže pocit zadostiučinění a radost z vlastního výtvoru přichází po několika dnech (někdy i hodinách).
Když jsem oprašovala své pletařské umění na vysoké škole, rozhodla jsem se uplést šálu pro přítele. Jako správného chlapa ho kousalo úplně všechno a než jsem šálu dopletla, už to přítel nebyl, takže si ji vzal na památku a uložil na dno šuplíku. Následovalo několik šál pro mě. I ty jsou uloženy v šuplíku, protože kvůli nekvalitnímu materiálu zežmolkovaly, zplstnatěly a vůbec tak nějak ztratily tvar, ale nedokážu je vyhodit, protože je v nich kousek nostalgie.
A pak přišly děti…
S příchodem dětí se pletení a háčkování dostává na úplně jinou úroveň. Když měla kamarádka první dítě, uháčkovala jsem svou první hračku, baret, botičky… Než otěhotněla s druhým dítětem, začala jsem pracovat na háčkovaném traktoru. Ten jsem dokončovala dva týdny poté, co se holčička narodila. Nevadí, dnes už si s traktorem hraje třetí dítě (z toho dvě holky) a pořád vypadá docela použitelně. Doufám, že ho využije i kamarádky třetí dítě - konečně syn:)
Na děti se vůbec krásně tvoří – výtvory jsou malinkaté, takže rychle hotové, děti si většinou nestěžují, když jim to není nebo barevně neladí, protože neumí mluvit. A protože jsou děti roztomilé už od přírody, jakákoliv pletená či háčkovaná věc jim zaručeně sluší.
A co vy? Jak jste začínali? Taky máte plný šuplík výtvorů, na které jste hrdí, které jsou podle Vás dokonalé, ale nikdy byste je na veřejnost nevytáhli? Podělte se o své zkušenosti na Instagramu
nebo Facebooku.
Přeji Vám krásné léto plné pletení a háčkování a co nejmíň vypáraných ok.
Vaše CHLUPATÁ LAMA
